Moje maminka se přestala bát koronaviru.
To přeháním. Bojí se ho. Ale ukončila podzimní dvouměsíční lockdown. A bere si každý týden vnoučátka k sobě.
Jsem tak šťastná. A vděčná. A odpočatá.
Kdysi jsem plánovala život ve Finsku nebo Španělsku. Nyní už mi je přibližně tři roky jasné, že čím blíže jsou prarodiče, tím šťastnější jsou … všichni. A stěhování mi nepřichází na mysl.
V Malé knížce Lykke se píše, že „Nejšťastnější rodiče jsou Ti, kterým s výchovou pomáhají prarodiče.“ A já si to každý čtvrtek, kdy dítka předávám babičce a dědovi, intenzivně uvědomuju.
Terezka při loučení konečně přestala plakat. Dříve jsem ji musela uspávat a pak se nenápadně vytratit.
Nyní na mne příšerky rozjařeně mávají z okna, skákají na pohovce a křičí: „Tak v sobotu přijedeš, mamí, jo?“ A já rozjařeně křičím: „Jó! Papá v sobotu!“
Pouštím si v autě podcast, a je to, na místo „dětských“ písniček, velmi vítaná změna.
Terezčin nejoblíbenější song jsou Slavíci z Madridu, protože se tam zpívá Lála – tak se jmenuje její miminko, panenka i plyšový sněhulák. Písničku dokáže poslouchat dokola celou čtyřicetiminutovou cestu za babičkou i zpátky domů.
Michálek si rád poslechne Du hast, Freaks, při které doma pravidelně svádíme polštářové bitvy, Vánoce, Vánoce přicházejí a písničky australské dětské kapely Teeny Tiny Stevies. V mém seznamu nejposlouchanějších skladeb za rok 2020 je tato kapela na prvním místě. Druhé místo není.
Z podcastu zachytím pár slov, ale myšlenkama jsem stále ještě s dětmi, v malé vesničce za Prahou. Kde je, na rozdíl od upršeného velkoměsta, spousta zábavných věcí, především led a sníh.
Děťátka si ho užívají tak moc, že jsou promáčené od hlavy až k patě.
Michálek rozbíjí sekyrou led na jezírku, s Terezkou hromadí kry a tvoří Ledové království. Koulují se, válí se ve sněhu, bobují v lese. A babička jim na dvorku dokonce postavila iglú!
Navečer děda přitopí v kamnech, suší oblečení a během nepozorné chvíle dětem omylem uškvaří zimní boty. Když se místnost vyvětrá, všichni si vylezou na teplou pec. Michálek troubí na svojí „trumpetu“, hadici zakončenou velkým trychtýřem, pokaždé se hystericky rozřehtá, a pak troubí znovu a znovu a znovu.
Poté s dědou střílí z pece prakem. Děda mu ho sám vyrobil k narozeninám. Je to speciální prak, s diamantem.
Muchlají kuličky z časopisu Respekt. A míří na babičku. Aby jim s Terezkou nesnědla všechen švestkový koláč.
Večer jsou vnoučata znovu navlečena do teplého oblečení a jde se ven na procházku. Dokonce jim dědeček zapálí svíčku v iglú. Jsou tam schoulené, Terezka se roztomile klepe a říká „Mima! Mima!“což znamená, že jí je zima a chce do tepla.
Před spaním jim čte babička Nekonečný příběh, nebo si společně pouští, zalezlí v péřových duchnách, večerníčky.
Pro jistotu na whatsappu připomínám babičce, aby Mimovi mazala nožky mastičkou. V zimě se mu zhoršil atopický ekzém, pořád ho svědí. I já k němu musím v noci vstávat, protože si přeje nožičky napatlat. Je mi ho líto.
Babičce taky. Vypráví mi, jak se Miško v noci budí a škrábe ze spaní prstíkama ve vzduchu.
A tak mu naordinovala terapii smíchem. Pokřikují na sebe: „Ty dědulo! Ty babulo!“ Válí se na matraci a bláznivě se u toho chechtají.
V pátek jsou děti většinou u babičky a tak si s Michalem užíváme klidné ráno. U kávy mi popisuje, jak je v mé pracovní dny vypravuje do školky.
Hezky se nasnídají. Terezka rozhazuje slupky mandarinek na zem a táta se ptá: „Nechceš to uklidit?“ „Né.“ „Ty v tom chceš chodit?“ „Jó!“ A nadšeně se v nich promenáduje.
Pořádně se oblečou. Terinka by měla nejradši pokaždé úplně nový outfit, ideálně podobný jako má její panenka – celý růžový. Pláče, křičí „Mimiho!“ a ukazuje na ponožky miminka, které si ze srdce přeje.
A pak pěkně jedou autem s písničkou My December a Supergirl do školky. Mají to tam oba rádi. Už i Terezka si zvykla. Nakráčí do školky sebejistěji než Michálek. Vezme si kočičkové přezůvky z poličky hlídané žirafkou. A roztomile odhopsá za paní učitelkou. „Hop, hop, hop!“
U prarodičů vylézají z peřin později. Při snídani se předbíhají, kdo podle chuti pozná jakou zeleninu na talíři. A prarodiče tak do nich nacpou alespoň trochu vitamínů. Jinak by jedli jenom rýži, brambory, a hlavně. Koláče.
Dopoledne hrají obrázkové pexeso, Terezka s babičkou proti Michálkovi, který suveréně vyhrává.
Mimo skáče z pohovky na matrace, rovnou do kotrmelce. A párkrát skočí i do salta.
Zpívají si písničky. Jožina z bažin, Slavíky a další dědovy hitovky.
Babička je učí hrát na klavír, ptáčka, který cvrliká vysoké tóny, a medvěda, který bručí ty úplně nejhlubší.
Cvičí jógu.
A společně připravují oběd.
Michálek mi pak slavnostně ukazuje drobné říznutí do prstu. Prý vůbec nebrečel.
Před odpolední siestou se znovu parádně zabahní v Ledovém království. Miško boří pomalu roztávající iglů, a Terezka hrabe sníh žlutými plastovými hrabičkami.
Babička je stěží dostane do postýlky, Mimo neúnavně poskakuje a Terka si přinesla svůj malý polštářek na podlahu. „Tady, tady!“ vykřikuje, protože chce spát na zemi. Lehne si a minutku dělá roztomilé „chpší, chpší“ než ji to omrzí a začne běhat s Michálkem.
Po spaní Miško vypráví, jak se mu zdálo o jeho „jenom jako“ kamarádech, kteří zabíjeli MILIÓN oškliváků mečema. Mají prý i nožovou hvězdu a sekeru, kterou takhle mlátí. Za odvahu jim dal medaili. Hrníček. A ještě zlato.
V sobotu dopoledne si děcka vyzvedávám.
Miško mi nadšeně skočí do náručí. Ale rychle se vrací ke své práci. Ohání se sekyrou v rybníčku, tak tak, že do něj nesletí.
Terka si sedne do bláta a sundavá si boty, protože vidí, co jsem jí přinesla. Vzápětí si nadšeně vykračuje sněhem ve svých nových, svítivě růžových sněhulích.
„Ďový!“ Křičí nadšeně, „ďový ďový“. Což znamená nový, růžový. Ze všeho nejradši má totiž, navzdory mé šedomodré výchově, ďovou.
Než vyrazíme domů, vyžaduje po mně telefon a chce „kakat“ – posílat tátovi zprávy s ikonkou hovínka.
Taky si přeje papat, a sama se vrhá na rýži, připravenou k obědu.
Spokojeně si brebentí a za hlasitého „blé!“ vybírá houby z naservírované omáčky. Mrkví a masem se nechá laskavě nakrmit až na mém klíně.
Na Michálka voláme k obědu marně. Musí kutat a bořit iglú.
Najezenou Terezku a vyčerpaného, hladového, ale přešťastného Michálka nakládám do auta, spolu s obědem pro Michala a taškou plnou zabláceného oblečení.
Za nekonečného lálálálálálálá pak přijídíme domů, do Prahy.
Táta už se na děcka těší, navečer si spolu budou kreslit medúzy, golemy, draky, nekromancery a bludiště se spoustou úkolů.
A já jsem šťastná, vděčná a odpočatá.
Připravená na celý týden, kdy se budu čím dál tím víc těšit, až si zase budou dítka užívat, jak říká Michálek: srandičky bandičky u dědečka a babičky.
