Prší.

Elegantně oblečený Michálek nadšeně poskakuje v kaluži, přímo před stodolou, kam jsme kvůli dešti museli obřad přesunout.

Terezka okusuje svatební koláčky a její na poslední chvíli koupené šaty jsou celé od marmelády.

Michalovi to ohromně sluší v obleku po mladším bráchovi. Outfit jsem včera vyzvedla v čistírně, přeci jen je třeba se pro tuto příležitost trochu vyvonět.

Vděčně ho pozoruju, jsem ráda, že můj snoubenec nezvolil alternativní svatební variantu. Odolal a pro dnešní den neoblékl své nejoblíbenější oblečení, děravé a mnou neodborně slátané kraťasy, které nosí od patnácti, víc než půlku svého života. Jako symbol jeho schopnosti tvořit dlouhodobé svazky s víceméně kvalitním materiálem bych ale překousla i to.

Maluju se na jediných záchodcích široko daleko, pudr, tvářenka, oči lehce zdůrazňuju tužkou a rozhoduju se, zdali risknu rtěnku.

Představa upatlaného Michala po mém vášnivém novomanželském polibku mne nakonec odradí. Za pár minut jsem se svým svatebním lookem spokojená a jdu si natočit vlasy, které jsem pro tuto příležitost několik let nestříhala.

Kochám se množstvím sasanek, černuch a eustomií z nedaleké květinové farmy, zatímco květinářka, kamarádka, se kterou jsme se na základce vodily za ruku, váže věnečky a korsáže s hosty.

Dýdžej hledá zásuvku pro mikrofon a spouští všechny hudby světa na naší svatební diskotéku.

Konečně se převlékám a pobíhám po dvoře, zahradě a stodole ve svatebních šatech. Bahno se na dlouhou sukni lepí úplně samo. Šaty za pár tisíc z třetí ruky jsou ale tak nádherné, že jim trocha špíny neuškodí.

Na druhou hodinu přijíždí oddávající, do kterého vkládám velké naděje. Doufám, že vytvoří osobní, vtipnou a odlehčenou svatební atmosféru.

A když ne, můj dojemný svatební slib situaci jisto jistě zachrání. Vykojené paměťové buňky naneštěstí selhaly, a tak nervózně žmoulám popsané kartičky.

Táta se na mě povzbudivě usměje, a společně s maminkou mne doprovází k obřadnímu stolu.

Moc jim to sluší. Tatínek celý život odmítal chodit na plesy, protože nechtěl utrácet za oblek. Na svatbu si ho ale pořídil. Mamča klopýtá ve vysokých podpadcích, svůj komplex ze své (docela normální) výšky statečně kompenzuje kramfleky na nejisté, hrubě vydlážděné půdě.

Moji nejúžasnější rodiče. Jak jen jsem vděčná, že vás mám.

Při čtení slibu se několikrát přeřeknu, ale nevadí, jsou to srandičky, slohová práce, kterou jsem napsala a prezentovala na jedna méně.

I s přípravou svatby jsem si vyhrála. Snažím se zorganizovat nenucenou zábavu. Aby se všichni hosté zabavili u nenáročně kreativních aktivit a vyměnili si pár úsměvů v rámci svatebně povrchního navazování kontaktů.

Dávám si záležet spíš na malých detailech než na velkoleposti. Určitě by bylo zajímavé mít zámecký přepychový event, ale to bych asi nebyla já.

Michalovi je vše jedno. Jen ať jsem spokojená. A tak vymýšlím, co se mi zachce.

Zprvu mne to mrzí, přeci jen, je to naše společná aktivita a ráda bych, aby se na ní Michal podílel.

V průběhu ročního diskutování a příprav ale pochopím, že na tom nezáleží. Podobně jako přebalování plen, beru i svatbu jako svoji záležitost. Michal je po mém boku, láskyplně přítomný, plně podporující.

Určitě by mi nevadilo, kdyby to bylo naopak. A nebo, kdyby svatba vůbec nebyla. Máme se rádi. Máme skvělé děti. Máme úžasnou rodinu a kamarády. Nic víc nepotřebujeme. Známe se 101 měsíců a každým dnem je náš vztah pevnější, neshodám navzdory.

Svatbu tak vnímám jako příjemnou kratochvíli, jednodenní oslavu lásky s lidmi, kterých si nadevše vážíme.

A když už jsem se pro ní rozhodla, doufám, že bude stát za to.

Fotograf zodpovědně cvaká jednu momentku za druhou, my se na sebe poťouchle s Michalem usmíváme a nakonec podepisujeme papíry. Příjmení si ponecháme každý vlastní.

Přestalo pršet a tak utíkáme vyfotit pár společných fotek, zatímco všichni ostatní se hladově pouští do občerstvení.

Michálek se roztomile šklebí, Terka už se nebojí neznámých tváří a dokonce se do objektivu usmívá. Jak se těším, až jednu z těch fotografií pověsím do bytu.

Budeme se na ní muset koukat až do smrti.

Cítím se čím dál tím lépe, to nejhorší už mám za sebou, jsem uvolněná a bavím se při nenáročných odpoledních aktivitách společně se svatebčany.

Dýdžeje jsme vybrali skvěle, jídla a pití je nadbytek, všichni mají dobrou náladu, dětičky křičí a zlobí jen decentně. Je pod mrakem, trochu hřmí, ale neprší, a tak se můžeme rozptýlit po zahradě, povídat si a užívat přítomnosti našich milých.

Babičky večer uspí potomstvo a my popíjíme a tancujeme, dokud se hosté nerozprchnou do svých domovů a hotelových pokojů. Nad ránem poklízíme stodolu a necháváme se odvézt na naši matraci, konzumovat novomanželský spánek.

Pusa na dobrou noc, obejmeme se a Michal během chvíle spokojeně podřimuje.

Pozoruju, jak oddychuje, a sama si v hlavě procházím celý den.

A je to. Hotovo. Tolik příprav, lidí, okamžiků. A najednou jsme sami.

Novomanželé, spící Michal a unavená Tereza.

Nesvatba Svatba

Takhle přesně se to NEstalo.

Děti tráví dnešní sobotu na zahradě u babičky. Mimo kope plastovou motykou, unaveně máchne ručkama a komentuje těžkou dětskou práci.

„Já jsem ták opocený.“

Terka pojídá kadeřávek na záhonku za spokojeného nom, nom, nom, nom, nom.

Odloučení od potomstva jsme pojmuli jako trénink na svatební noc. Dobře jsme se vyspali.

Michalův špinavý oblek visí ve skříni, a táta si svůj elegantní svatební oděv také ještě nepořídil. Já pro změnu doufám, že se do svých šatů za rok ještě vejdu.

Svatbu jsem přesunula kvůli nejisté dopravě většiny hostů ze zahraničí.

Vše je stále tak trochu nejisté.

Krom naší lásky, samozřejmě!

Vymýšlím alternativní řešení mé kdoví proč touhy po jistotě a naivně romantickém, doživotním závazku. Místo podepisování papírů si tak 6.6.2020 vepíšeme pod kůži sami sebe a potetujeme se srdíčky!