Mám cestovatelské toužení, kamkoli, nejlépe na dlouhou dobu, do tepla a za sluníčkem. Nechci celou rodičovskou prosedět v pokoji s hračkama a mobilem. Tím jsem si jistá.
Každý skvělý nápad hned navrhnu Michalovi. „Zlatí? Co kdybych odletěla s mimčem na měsíc do Thajska?“
„Ty se chceš rozejít?“
Asi to není tak skvělý nápad. Po týdnu debatování nakonec na své dobrodružství rezignuju. Vymýšlím alternativní postup. Jdu na to psychologicky.
Substituce vede k volbě náhradního objektu uspokojení nějaké potřeby, jestliže původní cíl je nedosažitelný.
Shodou okolností se na stránkách objeví návrh na kérku. Tanečnice v dešti.
To jsem přeci já!
Poskakuju se sluchátkama v uších. Ve tmě. Bosá. Po chodníku. Mezi spadaným listím. Kapkami. Promočená na nitku. I na sídlišti přeci dokážu mít radost. Z obyčejného života. Z přítomnosti. Prohlížím tanečnici a pořád jsem to já. Chci to být já. Nebo ji mít alespoň pod kůží.
Nechám se potetovat.
A na co čekat?
Objednám se za týden.
Co nejdřív chci vědět jaké to je. A tak ráno vyjdu brzy. Ze strachu z bolesti se krmím tvarohovým dortíkem. Sacharózu přeměním na energii ke zvládnutí stresu, vysvětluju sama sobě. Nervózně, ale odhodlaně vkročím o půl hodiny dřív do stylového salónu.
„Ahoj. Promiň, že jdu tak brzo.“
„V pohodě. Tak jak to uděláme velký?“
„Nejdřív si asi sundám tričko? Můžu tu chodit v podprsence?“ Cítím se jen o trochu líp než na gynekologii. Jaká je etiketa?
Ve zrcadle zkouším na papír vytištěné tetování. Různé velikosti.
„To velký.“ Ať je vidět, že se toho nebojím.
„Tak jo. Taky myslím. Běž si klidně ještě chvíli sednout, zatím to tu připravím.“
Sedím na pohovce zabalená do svetru, protože je tu zima. Připadám si jako v čekárně u doktora. Studuju zaprášený rohy místnosti, obrazy a prohlížím alba s tetováním.
„Tak pojď.“
Aspoň že si tykáme.
„Tvoje první?“ „Hm, jo no.“
Před proskleným oknem a zraky kolemdoucích nás kryje bíle natřená dřevěná clona, jako větrolamy na plážích. Juro mě usazuje na černé kožené polohovací křeslo. V černých rukavicích chystá taterskou jehlu. Na poličce jsou černé a bílé pigmenty, taterské mýdlo na smytí barvy a olejíček.
Posadím se k němu zády. Nejdřív mi lopatku potře desinfekcí a pak obtiskne fialový návrh kérky. „Takhle by to šlo?“ Utíkám zvědavě ke zrcadlu. „Jo, takhle by to šlo. Dobrý.“
Jsem odhodlaná zatnout zuby a nevydat ani hlásku. Když začne vrnět strojek, čekám to nejhorší. A pak chvíli přemýšlím, jestli je to teda ono nebo ne. „Bolí to?“ „Ne?“ Ještě chvíli zpracovávám údaje, které ke mně přicházejí z konečků nervových zakončení. Trochu to drncá. Cítim tahy štětcem tím a oním směrem. A takovou jemnou, docela příjemnou bolest. „Fakt to nebolí?“ „Ne. Úplně v pohodě. Někde jinde to ale asi bolí víc, že jo? Na bedrech, na páteři…?“ „Jo, to asi jo.“ Po několika tazích si mě chce položit na břicho. Mezitím, co šteluje křeslo, odběhnu ke zrcadlu. „Ty jo, dyť je to skoro hotový.“ Položím se na břicho, Juro se o záda lehce opře rukou a pokračuje v práci. To už je totálně příjemný, s tím teplým lidským dotykem. Ještě stínuje bílým pigmentem. A pak už jen otře mýdlem přecitlivělou kůži. Jediný moment, který trošku zabolel.
Zpovídám Jura. Má tříletou holčičku a nepříliš potetovanou manželku. Střídají se půl na půl s hlídáním, od půl roku děťátka pracují oba na poloviční úvazek. To je fér. Vystudoval uměleckou VOŠku a jeho první kérka bylo ÓM. K tetování mi ale místo meditační hudby pustil soundtrack hororu.
„Už hotovo?“ Po čtyřiceti minutách bych klidně pokračovala. Bylo to takový kočičí předení po zádech. Ale to jsem zatím nikomu neřekla. Dělám hrdinku.
Hodinu potom lehounce cítím záda. A nejvíc ze všeho bolí sundavání izolep, kterýma je přilepená potravinářská fólie na ochranu kůže.
Tetováníčko si umeju mejdlem a namažu ho miminkovým krémem na opruzeniny.
Když se po práci vracím domů, ve dveřích mne vítají Michal s Michálkem. Ten menší má velký úsměv od ucha k uchu a nadšeně mává ručičkama. Pak mi okousne nos. Jisto jistě zatím nebudu zkoušet, jestli přežije štípnutí komárem, medúzou nebo jiným tvorečkem, co by na nás mohl v Asii skočit. Jsem totiž potetovaná máma roku.
Svými pocity si ale stále moc jistá nejsem. Bije se to ve mně. Svobodomyslnost proti závazkům, spontánnost vůči stereotypu, dobrodružství proti stabilitě.
Až budu znovu toužit po dobrodružství a vymýšlet bláznivé nápady, nechám se jednoduše pokreslit.
Podzimním listím.
Křehkými ocúny.
Hvězdným prachem.
Labuťěnkou.
Všechno to mám v sobě. Objevila jsem kouzlo tetování a kdo ví, co prosákne až na povrch.
