Tichá Turistka

Jsme na dovolené.

Na nekonečně dlouhé pláži zaplavené lehátky a stánky. Obklopeni apartmány a hotely. Ve vodě hlava na hlavě. Večer se rozsvítí reflektory a pláž září od začátku až do konce, na promenádě se objeví prodavači blikajících balonků, všemožných serepetiček a zbytečností, podél se usadí žebračky s dětmi. Z barů se line různorodá hudba a davy se mezi sebou proplétají.

Na chvíli utíkám z promenády vydechnout k moři. Prohrabuju rukama jemný písek a nepřítomně vykresluju ležaté osmičky. Vnímám hluk z restaurací, Cohenovo Hallelujah se mísí s dunivou diskotékou, moře do toho všeho šumí svoji písničku. Cítím přepálený olej, hutný teplý vzduch hotelového města promísený svěžím mořským vánkem.

Zasteskne se mi po destinacích s vylidněnými plážemi. Vzpomínám na svůj tichý meditační retreat. Ubytování přes couchsurfing, spánek pod širákem nebo bambusovým přístřeškem.

Ráda jsem cestovala za poznáním jiných kultur a především sama sebe.

Porcovala jsem popadané kokosy, smlouvala cenu banánů v thajštině, učila se finsky, koupala se v zamrzlém moři, strávila dny v Madridských galeriích a pomalým způsobem objevovala život neznámých zemí.

Vždy jsem byla cestovatel.

Poslední dobou jsem nedokonalý turista. Suvenýrům ani selfíčkům s památkami už asi na chuť nepřijdu. Ale rezignuju na dobrodružství a přijímám pohodlnou dovolenkovou kulturu rodiny svého přítele. Od mého prvního těhotenství létáme s cestovkou do all inclusive hotelů v Řecku.

Teď jsme poprvé v Albánii. Pobyt vybrali tchánovci, kteří tu s námi pečují o děťátko. Já souhlasila, protože jsem Albánii nikdy nenavštívila. Továrnu na dovolenou jsem ale nečekala. Naivně jsem si představovala nedotknutou přírodu a osamělý hotýlek nedaleko moře. Realita je jinde. Příliš se tím ale netrápím.

Třetí trimestr těhotenství je pro mne náročný a jsem ráda, že se na chvíli nemusím starat o domácnost, vaření, že mi Michalova rodina pomůže s děťátkem. Dělá jim radost, a konečně si ho mohou užít, jinak do Bratislavy jezdíme vzácně.

Také je to pro mne nová zkušenost. Dovolená v přelidněném rekreačním středisku. V drahém hotelu, který láká turisty katalogovými fotkami, a pak je zklame všudypřítomnou albánskou chudobou. Rozčarování vnímám hlavně u Michalových rodičů. Hodnotí, co je dobré, co je špatné, porovnávají předchozí dovolené, jídlo, ubytování.

Se svojí vděčností ke všemu a touze po pocitech, ať už jsou jakékoli, nasávám zvláštní atmosféru turistického letoviska. Smysly ohlušující hudební produkci, barevná světla a opilou energii. Rádoby ****hotel, skromnější kuchyni, chybějící lžičky a sklenice, které nahradili jednorázovými plastovými proprietami.

Stolujeme pod borovicemi před hotelem na stolech postavených v posekané trávě. Je to moc příjemné. Michálek kolem nás pobíhá a já si pokaždé nosím lahvičku, abych nemusela pít z plastu na jedno použití. O všechny je postaráno, ráno a večer se bezstarostně koupeme v teploučkém moři, dítko je nadšené a když spí, můžu číst milou Malou knihu LYKKE.

Vnímám vděčnost z bytí. Hladím si břicho s kopajícím miminkem, držím za ruku Michálka a pozorujeme západ slunce. Za chvíli křičí „neni!“, protože sluníčko zmizelo za obzorem.

Také jsem vděčná za život v Čechách. Pitnou vodu z kohoutku. Naši tichou domácnost bez zbytečných negativních myšlenek, komentářů a dramat. Ticho v bytě. Ticho na procházce. Tichý šum města s cinkotem tramvají a hukotem dopravy.

Ve svém tichu jsem opravdu ráda. A díky tomu dokážu krásně prožít tu dovolenkovou párty otupující smysly. Vím, že ticho mám v sobě a je mi se mnou hezky.

Učím se žít s vděčností za kompromisy, protože jsme rodina a všechno se netočí kolem mých přání.

A jednoho dne třeba procestuju svět v souladu sama se sebou a s pokorou k přírodě. Možná i se svými děťátky, které naučím, že život není jenom konzum věcí a zážitků, i když je na to spousta lidí zvyklá.