Naše sosací seance začaly a skoro doufám, že nikdy neskončí. Je to krásné.
Jsem oxytocinový závislák.
Asi jsem se narodila pod šťastnou hvězdou nebo propadám své mateřské roli. Vyčerpání navzdory. Můj dokonalý mimi fastfood jede od rána do večera, děťátko celý den křičí a já jsem do něj zamilovaná dvacet čtyři sedm.
Kojení sice bolí, prsa mění velikost a každou chvíli je jedno dvakrát větší než to druhé, nepřetržitě z nich stříká mléko a v noci nespím, protože mne budí Terky miminkovské funění při hledání bradavky.
Ale.
Je to super.
Užívám si hormonální gejzír, dokud mi to funguje.
A funguje to.
Přírodo, děkuju.
Přikládám noc a den a den a noc. Jsem rozněžnělá vykrmovací stanice. Zdroj tekuté lásky. Nenahraditelná tišitelka pláče.
Zvlášť hezké to je, když se Mimo sestřičce v průběhu naší kojící chvilky nesnaží vypíchnout oko. A ještě hezčí, když Terka na okamžik nekřičí.
Každý den jsem šťastná s tím drobným tělíčkem. Užívám si novorozenecké období. A hlavně kojení. Nekonečnou lásku, kterou v sobě mám.
A je to krásný. Ale to už jsem psala na začátku.
