Dítko roste tak rychle. Je možné, že byl před rokem úplný prťous a před dvěma mne kopal do pupku zevnitř?

Přítel pracuje od rána do noci a na nic si nestěžuje. K rodinnému focení se dokonce připojil dobrovolně. Poprvé bez poznámek, jak je to zbytečné a nudné a naoko. Hurá!

Já taky rostu rychle. Stěžuju si na to od rána do večera. Sama pro sebe. Už zase nezavážu ty tkaničky u bot! To dítě mě znovu koplo do žeber!

Jenže všichni jsou na mě strašně hodný a tak se ani litovat nemůžu.

Michálek mi hladí bříško a ukazuje „mimi“, Michal ho každý večer zabaví knížkama s bagry a uspí ho, babičky hlídají jak jen potřebuju a kamarádky poslouchají o mých pupkostrastech a podporují mne.

A tak chci naší rodinnou idylku zvěčnit.

Díky Michálkovi je to jen další výlet do přírody. Trhá kytky, plazí se v trávě, hraje si s mýma botama, směje se nebo se vzteká, když má v náruči vydržet jen o sekundu dýl, než chce.

Protože to je to, co dělá. Každý den.

A je to kouzelné.

…

Mezi obrázky zas a znova vkládám myšlenky kdesi zachycené.

Svět je nádherný místo k bytí. Nemusím někým být, něco znamenat, někým se stát. Chci jen dělat to, co dělám ráda a nakonec odejít s duší krásnou tak, jako když jsem se narodila.

Staří Řekové měli pro lásku celkem čtyři odlišná slova.

Prvním je erós. Mám někoho rád, protože mi to dělá radost.

Druhým je filia, přátelství. Přátelství mi dává, ale musím do něj investovat i já.

Třetím je storgé, vztah rodiče a dítěte, snaha postarat se o své děti.

Poslední láskou je agapé, miluji druhého z prostého faktu jeho existence. Ne proto, že je nějak vynikající, ale prostě proto, že existuje. Když mám někoho rád láskou agapé, tak je jedno, jestli ten člověk má nebo nemá nějaké vlastnosti, důležité je jen, že je.

Žít s Tebou pro mne znamená být výjimečná.

Čím je člověk starší, tím si více uvědomuje jednoduchou pravdu, že dávat je lepší než dostávat. Pokaždé, když někomu nezištně pomůžu, tak věřím, že se dotýkám podstaty tohoto vesmíru. Dobro mám dělat jen proto, že dobro je dobré, bez nároku na uznání nebo odměnu.

Já je neustálý proces. Je to jen zvyk. Naučené myšlení, chování a komunikační strategie, které se jakžtakž osvědčily, a tak v nich pokračujeme. Ani si neuvědomujeme, do jak obrovské míry je to automatické. Někdy úplně. Jako by se já dělo samo.

Vesmír není jednoduše místo, ale příběh – příběh, do kterého jsme ponořeni, do kterého náležíme a ze kterého povstáváme.

Příliš mnoho lidí hledá toho pravého, místo aby se snažili být tím pravým.

Mluvíte, když přestáváte být v míru se svými myšlenkami. Když už déle neumíte prodlévat v samotě svého srdce, žijete na svých rtech a zvuk je vám rozptýlením a zábavou. A v mnohých vašich řečech je myšlení zcela zabito. Neboť myšlenka je pták prostoru, který v kleci slov sice může rozepnout křídla, ale létat nemůže…