Povedené Příšery

„Mamí, si chytwá? Zase se to ňák poděalo!“

Zahlásí mé od září školkové dítko, když potřebuje pomoci s legem.

„Koukej, postavil jsem waketu s p’delí!“

Učí se rychle. Hlavně díky mé maličkosti. Při každém ne zcela vhodném výrazu (který rozhodně nemá ode mne;) se totiž začnu nekontrolovaně smát, a Mimo mi waketu zopakuje ještě desetkrát.

Pro radost.

Terka si již několik měsíců vystačí s výrazy E,e a Ne!

Občas zareaguje na naše pokusy rozmluvit ji a roztomile si pro sebe žbrblá baba, mama, papá, ham, ňom, ňom a táta.

Pro dokumentaci období, kdy si konečně s dětmi hezky rozumíme a doma máme velkou pohodu, si pořizuju foťák. 

Víc než měsíc pobíhám kolem tvorečků a neustále opakuju: „Terko, kde je pejsek? Mimo, řekni waketa s p’delí.“ A snažím se zachytit jejich úsměv.

Červnová nálada je nesmírně pozitivní.

Dva týdny trávíme v třešňovém sadu, kde od rána do večera lezu po stromech a zásobuju hladové potomstvo.

„Kde je pecička?“

Terka bezradně rozpřáhne ručky. 

„Tys jí zase spolkla?“

Terka se spokojeně rozesměje.

„A chceš ještě jednu třešinku?“

„Áňo!“

„Ale vyplivneš pecku, jo?“

„Ne!“

A tak pořád dokola.

Pak přiběhne za Michálkem a začne mu ožužlávat a okusovat ruku, z legrace, tak, aby to nebolelo.

„Ham, am, am, am, am, ňam, ňam, hááám.“

Je tak zlatá.

Dokud (spíše vědomě) nepřitlačí.

„Mamí! Teká mě kousla!“ a plácne jí po hlavě.

Terka se rozpláče a chce bolavé místečko pofoukat.

„Mimo, omluv se, prosím, sestřičce.“

A Michálek Terku hezky obejme, pohladí, pofouká vlásky. Nakonec jí i vlepí pusinku a říká.

„Teríku, je mi to moc líto. Už to nebudu dělat.“

Také jsem byla s dětmi poprvé společně nakupovat oblečení.

Naše holčička je ve svém živlu.

Každé ráno ví naprosto přesně, co si oblékne. To samé v obchodech. Vybírá černou kšiltovku, komplet s beruškami, nadšeně pobíhá v jedné červené a druhé modré holince a domů odchází v Michálkových nových sandálech. 

Mima nechávají coolové outfity chladným.

Očka se však rozzáří, když spatří oranžovou antistresovou šňůru.

„Mámí, já chci to natahovací žůžo!“

„Tak si ho kup!“

A dítko s padesátikorunou v ruce peláší za prodavačkou.

„Dobwý den, já to chci koupit a tady mám penízek!“

Z nákupu se spokojeně vracíme domů a jelikož Michal už je témeř každý den v práci, bojuju s odpoledním uspáváním sama.

Přečtu jednu knížku, druhou. Leckdy třetí.

Bagříky poslední dobou nikoho nezajímají, a tak vyprávím o pavoučcích, beruškách a broučcích.

Také jsem našla na odpolední šlofíček tajný recept. Malinové nanůčky. Rozmixované ovoce a smetanový jogurt.

Mimo, teď se hezky vyspi a až se probudíš, budou už nanuky zmrzlé!

Funguje to zatím stoprocentně.

Jen ta spotřeba nanuků je nestandartní. K snídani, obědu a večeři nejedí s Terkou nic jiného.

Ale jsou ták spokojení. A tak krásně chrní. 

Po spánku je čas na procházku, hledáme čtyřlístky.

„Budeme mít štěstíčko!“ pochvaluje si Michálek s hrstí jetele v ruce.

Pak se v sandálech nevědomky postaví do mraveniště rezavých mravenců.

Poštípaného, uplakaného Mima směřuju domů, vše je naštěstí brzy zapomenuto.

Jiný den si děcka hrají v kalužích. Miško kreslí namočenými rostlinkami na chodník, Terka nabírá vodu do skořápek z paulownie.

Nadšeně pobíhají sem a tam, čvachtají se, poskakují a v jedné zvláště záludné louži jim to podklouzne. Oba skončí na zádech.

Zablácené od hlavy až k patě je koupu ve vaně.

Miško to dokáže ocenit.

„Už je mi teplo na klouby!“

Kvůli deštivému počasí se o víkendu vrhám do velkého jarního úklidu, peru všechno, potahy, povlečení, peroucí se děti. Myju také vše, podlahy, linku, mydlící se sourozence.

Ve vaně jsou totiž příšery velmi spokojené a tak mám klidnou chvíli k nastolení pomíjivého domácího pořádku.

Mima vytáhnu z vody dříve, aby se mohl pustit do své práce.

Každý den rovná boty, uklízí hračky a knihy.

I Terezka pomáhá, parkety nemohou být více polité vodou.

Nakonec jim pro radost stavím opičí dráhu z nábytku – stolů, pohovky, skříněk a matrací.

Terka vzápětí spadne na Mima ze stolu.

Boule na čele ale rozhodně nikoho od skákání neodradí. Ledujeme nanukem a dovádí se dál.

Poslední červnový týden jedeme do zahraničí. Na svatbu! Byť v rouškách, nemůžeme si cestu vlakem vynachválit. Přeci jen, i Terka už je velká a cestování je teď o tolik snazší.

Slovenští prarodiče si děcka užívají, milované trávožrouty jim svěříme na celý den.

Kdy vyrážíme slavit lásku našich nejmilejších přátel.

S nadcházejícími letními prázdninami si toužím uchovat pár úsměvných vzpomínek na jarní, bouřlivě slunečné období s povedenými tvorečky.

A k tomu mi stačí už jen pár Michálkových slov.

„Taková spokojená wodina.

Máma, táta, Mimo a Teka.

Máme se všichni móóóc wádi.“