Tříměsíční Tvoreček

Jsem sentimentální mamina. Miminkovské období prožívám podruhé, už vím, jak rychle uteče a ty okamžiky nechci zapomenout! Nikdy.

A tak píšu o porodu. Kojení. O všem!

I o tom, jak milé malé nemluvňátko mění se mi na děťátko. Faldíkaté, plešaté, zlobivé a k zulíbání. Neustále k zulíbání. To se nemění.

Prvních šest týdnů Terka exceluje ve čtyřech aktivitách.

Zkouším ji vázat do šátku, možná se jí to nelíbí, spíš to neumím. A tak ji nosím v náručí.

Usíná v zavinovačce, odkládám ji a ona spinká a spinká. Pak pláče, tak ji nosím. A potom zase spinká.

Spíme vedle sebe, nebojím se, že bych jí mohla ublížit, probudí mne její sebemenší pohyb, funění a hlasité dýchání, když ve vzduchoprázdnu hledá mlíkozdroj.

Brzy přestává plakat v noci. Už s ní nemusím chodit po bytě, probudí mne její hledání, nakojím a spíme dál.

Z miminkovského exilu ve vedlejší místnosti se vracím na rodinnou matraci a spíme všichni pohromadě.

Každý den jsem šťastná, jak roste. A děsí mne, jak se z drobečka stává použitelné dítě a já brzy nebudu mít bezbranného mámozávisláka, kterého tak zbožňuju.

Oblékám ji do hezkých modrých a šedých overálků, které mám půjčené od kamarádky. Už má třetí velikost. To není fér. Chci své malinké miminko zpátky.

Najednou mi připadá velká. Vážně! Tak moc velká, tak moc jiná, než to tělíčko, co ze mne před pár týdny vylezlo.

Ráno se probudí a spokojeně si kope, mručí a hrabe ručkama.

Kouká svýma vykulenýma modrýma očičkama a otáčí za námi hlavinku.

Polehoučku zvedá koutky. Při kojení, usínání, pohledu z očí do očí. Oplácíme jí tu něhu. Z jejího úsměvu roztál i obří sněhulák, co jsme postavili s Michálkem.

Nemůžu se nasytit chvilek, kdy leží na zádech, spokojeně si žbrblá, zatímco ji hladím po břišku. Zamilovaně pozoruju, jak na mne otevírá pusinku a kření se od ucha k uchu svýma drobnýma dásničkama.

Krom toho.

Bublinkuje jedna radost a slintá jako o život. Nevím, jak to dokáže, ale i před zavřenými ůsty má bubliny. Od rána do večera.

Taková speciální miminkovská dovednost, kterou dovedou k dokonalosti okolo třetího měsíce. A pak ji zase zapomenou. A pak zapomenu i já.

Cumlá, dudlá, špulí a otvírá tlamičku, ohrnuje rtíky, miminkovsky zývá a plazí jazyk.

Přitom má pevně zatnuté pěstičky na hrudníku.

Dokud si je do nenarve do chřtánu. Malého chřtánečku.

Bláznivě a nekontrolovaně kope nožičkama a když vidí hračky. Ptakomotýla a opici. Zběsile mává rukama a chňape po nich. Ozývá se jen cinkání, šustění a občasné spokojené zamručení. Víská si, krákorá a vydává roztomilé zvuky. Uoo. Ngng. Aaaa.

Na břicho se sama neotočí, tak jí na něj pokládám. Pokouší se zvedat hlavičku.

Michálek pod ní zoufale utírá sliny. „Terko, nene!“ To nesmíš!

Dnes jí začal převracet z břicha na záda a naopak. Jako palačinku. Pak jí strčil do pusinky dudlík.

A Terka cumlá.

Usíná s dudlíkem. Ze zavinovačky kouká jen vztyčená pěst. Její dech není slyšet, často se dotykem přesvědčuju, jestli vůbec hřeje.

Hřeje.

A tak se k ní přitulím.

Koukám na naší holčičku jak spinká. S rukou na jejím břichu nebo hrudníku pozoruju drobné pohyby bránice. A vděčně pusinkuju to voňavé dokonalé tělíčko.

Dokážu si představit, že těhotná jsem jen pár dní. To by mi nechybělo. Vyčerpání, nechutenství a velký pupík. Ale z miminkovského období bych nevynechala jediný den. Je to krása.

Jsem šťastná. A taky strašně smutná.

Tyhle chvilky už nikdy nevrátím.