Půlroční Milión Pusinek

Za pár měsíců se z bezmocného slintálka vyklubal náladový vykuk.

Dramaticky vískne, zařve si, když život nejde podle jejích představ.

A z plných plic ječí, není-li nošena pouze takhle.

Nemám čas na druhé dítko, muže, domácnost, natož na psaní. Jenom nosím.

Terka je náš horký brambůrek. Už ani babička ji nechce hlídat, jelikož není k utišení, vztekle plive dudlík a vzpíná se v náruči. Jen všemocná prsíčka ji dokážou zklidnit.

Labužnicky zaboří nos a krvelačně zatne nehtíky do té jemné kůžičky. Všechno je to moje. A rve si je do tlamičky. Požitkářka. Mazlí se s nimi, sosá a sosá a cumlá a sosá a chvíli je potichoučku.

Nadechnu se a vydechnu.

Nenudíme se spolu.

Ráno se probudí, převalí se na pupík, popoleze, posadí se a začne vyžadovat pozornost.

Ve svém druhém trimestru na planetě Zemi udělala ohromný pokrok.

Nejprve se naučila zvednout hlavičku. Brzy na to se poprvé převaluje ze zad na bříško.

Pak se za mé hlasité podpory skulí zpátky na záda.

A čím víc touží po věcech, tím víc se snaží. Ťape ručkama do kolečka, točí se na podlaze a snaží se přiblížit předmětu jejího zájmu.

Naneštěstí nechápe, že rukama se odsouvá, místo aby popolezla. Leze, vzdaluje se, dokud zadkem nezaparkuje v rohu. Tam se zasekne a hlasitě vyjadřuje nespokojenost nad tímto stavem.

Chce lézt dopředu a tak trénuje pérování. Péruje na kolenou. Twerkuje. Dopředu a dozadu a dozadu a dopředu. A pak se zase svalí.

Konečně péruje tak suverénně, že se dokáže jednou rukou pustit a posunout ji dopředu společně s nohou. A opravdu se o kousek posune. Pak chňapně druhou rukou. Po hračce, která se zdá tak blízko a přece je tak daleko. Rozplácne se.

Ale předmět, po kterém toužila, má v hrsti. Olizuje zaslouženou trofej svého snažení, to nejlepší, co si dnes mohla přát. Nočník, obal od plen nebo Mimovu ponožku. A pak zase péruje a péruje. 

Další den už leze, týden na to prošmějdí celý byt, přeleze práh, ani se nezastaví a snaží se zdolat i překážky, které stojí v cestě. Její pokroky jsem oplakala.

„Terko! To ne, ne. To snad není pravda. Ještě nesmíš lézt. Chci svoje malinkatý miminečko!“

Ale nářky mi nejsou platné. Vzápětí si poprvé sedne. Hned se staví na zadní. A snaží se vstát. Vylézt na pohovku. Zdolat K2. Nic ji nezastaví.

Pak se natáhne na zem a začne plakat.

Hystericky křičí. Ječí. Na bříšku. Na zádech. Při přebalování. Nenávidí oblékání, a tak má tentýž outfit celý týden. Řve, když usíná. Když chce sosat. Když nechce sosat. Když jen tak je. Mám dojem, že ji mučíme. 

Ale nemučíme. A já dělám vše pro to, abych ji utišila.

Skoro vše.

Nejprve za ní pošlu brášku. Získám tak ještě trochu času pro sebe, na blogísek a ták.

„Michálku, prosím Tě. Zapískej Terce sloníkem, ať nepláče.“

Mimo ji dokáže rozptýlit ze všech nejlíp. Terka je s ním šťastná. Zdá se. Rozverně se hihňá, i když ji svalí na záda, na břicho, zláme jí při tom ruce i páteř.

Začne před ní hopsat a Terka se směje, až se za břicho popadá. Povzbuzuju ho.

„Skákej, zaskákej ještě trochu.“

Ale Mima už to nebaví, a tak ji chytne pod krkem a snaží se ji nosit, případně zkouší, co mu provedu, když ji plácne po hlavě.

„Michale! To se nedělá. Dej Terce pusinku.“

A on našpulí rtíky a tak neuvěřitelně láskyplně ji políbí na vlásky. Že srdce mé zjihne a vše je odpuštěno.

Pak jí vrazí pěstičku do oka. 

Po dramatické pauze s mým upřeným, vyčítavým pohledem, rezignovaně, protože jsem mu to říkala už tisíckrát, vezmu Terku do náruče a odnesu ji, co nejdál to jde.

Konečně se jí začnu věnovat. 

Usmívám se na ní. Nosem ji lechtám po tvářích a na pupíku.

A Terka se směje, jako by se nic nestalo. Kouzelně se culí, hihňá.

Vše je zapomenuto.

Ani smích ji ale nebaví příliš dlouho. Vyžaduje zábavu a ocumlávání jejích oblíbených předmětů.

Naštěstí už není permanentně poslintaná. Když před třemi měsíci zvedala hlavičku, během chvilky měla mokrý overálek a já jí dokonce dávala slintáčky! Taková jsem úžasná máma. Asi třikrát je měla.

Teď už neslintá na sebe, jen na všechno ostatní.

Ohromně ji baví igelitové sáčky, obaly od plen, cumlá i plíny, časopisy, Michálkovy knížky. Rozžvýká, cokoli může. Pomalu ji přestávají bavit hračky, které máme doma, mám pocit, že už si je pamatuje.

Tím mne nepřekvapíš, snaží se mi sdělit, když jí pod nos vysypu krabici všemožných serepetiček a ona se rozkřičí. A tak jí strčím do ruky bagr.

„Tekó! To je moje! To nesmíš cumlat! Ne, ne, ne!“

Vychovává ji bratříček a nedokáže pochopit, že jediné, co Terku v tomto životním období maximálně naplňuje, je cumlání jeho hraček.

A vlastních prstíků.

Tekó! Né, to nesmíš!“ Rve jí bratříček pěstičku z pusinky.

Terka si ji ale hned strčí zpátky. A cumlá a olizuje, radost pohledět.

Nakonec ji všechny ty naplňující aktivity zmůžou.

Dopoledne si schrupne hodinku, odpoledne pospí dvě a večer usíná okolo desáté. V noci se budí a s obdivuhodným elánem lozí po matraci. 

Je nezničitelná a neunavitelná. Na svůj věk spí málo.

Ale. Uspávání konečně začíná být pohodlné.

Už ji nemusím nekonečně dlouho chovat na břiše nebo houpat v náručí.

Dokonce už nespí v kombinéze ani v kožichu, jako celých pět předchozích měsíců. Kdy jí to, překvapivě, i ve vytopeném bytě, ohromně vyhovovalo.

Jednoduše ji položím vedle sebe, přikryju peřinkou, nabídnu prso a Terka sosá a sosá a sosá. Pak zjistí, že ještě nechce spát a s úsměvem na tváři odleze pryč.

Mám ale dostatek trpělivosti a po chvíli zkouším znovu. A znovu. V jednu chvíli ji spánek přemůže. A konečně můžu zabrat i já.

V noci se budí. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Jak kdy.

Okolo sedmé už je většinou zpátky. Převalí se na pupík, popoleze, posadí se a začne vyžadovat pozornost.

Každý den. To samé.

Kojení, nošení, přebalování, utišování, uspávání.

A pusinkování.

Od rána do noci. Nepřetržitě.

Její hlavinka se mi vejde do dlaně, hladím si tu hebkost a čichám k té voňavosti.

A ještě jednou ji políbím na čelo.

A ještě jednou.

A ještě.

To je totiž to úplně nejlepší, co se dá s miminkem dělat.