Mám Opravdu Vše, Co Jsem Si Kdy Přála?

Mám hromadu lásky.

V první třídě dostala Karolína od Ondry plastový fialový prstýnek.

Závidím jí ho až na půdu. Chci ho. Jenže Ondra má oči jen pro ní. Možná se mu nezdají mé vlasy ostříhané na ježka.

Také se mi líbí Tomáš a Filip. Na diskotéce se mnou ale tancovat nechtějí. Oba dva utekli pryč.

V šestce se bavím s Kubou. Oslovuje mne ‚přistávací plocho se dvěma krtinama‘. Zatímco vlasy mi rostou jedna radost, prsa ještě nemám. 

A tak hledám lásku jinde. Tři roky jsem zamilovaná do Harryho Pottera. Zdá se mi, že vystoupí z autobusu u nás před domem. Ale pořád nejede.

Tak si esemeskuju s klukama ze třídy. O sto šest. Osobní komunikace trochu pokulhává. Náklonnost si projevujeme tím, že po sobě o přestávkách mrskáme křídama a mokrýma mycíma houbama. Dokud mne jeden z nich nepolíbí.

Tak to jde dál a dál. Učím se, objevuju, hledám.

Pokračuju ve svých pokusech, chybách a omylech.

Pak potkám Michala. Pokouším, chybuju, omyluju, miluju.

A i když se občas chová jako miminko. A asi už z toho nevyroste.

Jsem ráda, že ho mám.

Taky mám svoje mušky. Uhnilé muškáty na balkoně. Muškátové víno v lednici.

Dokážu zázraky.

Brzy po seznámení s Michalem sdílíme naše největší obavy. Oba dva máme strach z toho, že by se nám jednou mohlo narodit postižené děťátko.

Střih.

Lezou.

Jedno. Druhé. A obě jsou zdravé.

Strach o ně máme čím dál tím větší.

Ale. Jsou naše a mají tak akorát jednu hlavu, dvě ruce a dvě nohy. A na každé z nich přesně pět prstíků. Vždycky se zarazím, když to přepočítávám. Ale je to tak. Nic víc, nic míň.

Mám debilitu a občas i kredibilitu.

Jako druhačka poslouchám třeťáky, kteří probírají lekci matematiky. Tři krát tři krát tři. Wow. Až budu umět takhle počítat!

Nejvíc si ale přeju říkat sorry, jako páťáci ve frontě na oběd.

Protože jsem hustá, píšu wšechna slowa s dwojitým w. Rodiče usoudí, že bych měla swé wzdělání posunout na wyšší lewel.

Na gymplu šprtám. Opisuju od Hanky. Učím se psát podpis rodičů, kouřit býdýska a jezdit na motorce.

Plánuju vysokou. Pečlivě promýšlím, co by mne mohlo bavit, v čem bych byla dobrá a jestli se tím dokážu uživit.

Na maturitu a především na zubařské přijímačky se připravuju celý rok. Beru to vážně.

A pak jsem tam. Hrotím zkoušku z anatomie, na fyziologii jsem drzá, patologii probrečím. Při šrocení na státnice mi čokoládovo-kofeinové tyčinky lezou ušima, páni profesoři mi lezou na nervy. Ale mám to za sebou. Devatenáct let školy. Devatenáct tisíc šedivých vlasů.

Nedávno jsem dočetla zajímavou knihu Educated, ve které autorka popisuje svoji obdivuhodnou cestu ke vzdělání. I mně to za těch pár šedinek a vrásek stálo. Naneštěsní ani lékařský titul většinu situací nezachrání.

Mám střechu nad hlavou.

Bydlíme v rozbořenině na vesnici. Romantická idea mých rodičů o životě v přírodě se zvrhla na dvacet let kontinuální stavby. Bez peněz totiž stavit nejde. V každé místnosti topíme dřevem a uhlím, vodu ohříváme na kamnech a opodál, cestou na zahradu, stojí kadibudka. Dodnes.

Do školy jezdíme do Prahy, všední dny trávíme v malé garsonce. V jedné místnosti spíme čtyři a jediné okno je z poloviny pod zemí. Jakmile mám možnost, prchám.

V sedmnácti jsem okouzlila architekta. Brzy se k němu stěhuju. Designujeme si společný byt, škrábu stěny, maluju, lakuju. Po roce je rekonstrukce u konce. Stejně jako náš vztah.

Vracím se do podzemí.

Pak příhodně nacházím útočiště u Michala. Nenápadně, ale velmi často, přespávám na koleji a v jeho pokoji, když bydlí s kamarády.

S miminkem v pupíku hledáme vlastní bydlení. Kupují ho přítelovi rodiče a po měsíční rekonstrukci se stěhujeme.

Žijeme na sídlišti, s výhledem na Prahu, topením, toaletou, teplou vodou a bonusovou sušičkou.

Sice se každý den neprobouzím s vděčnou motlitbou k vesmíru, ale to štěstí, které mám, bych přála úplně každému.

Mít vlastní záchod je prostě fajn.

Jsem finančně nezávislý irelevantní ananas.

Ve škole si každý rok nechávám podepsat žádost o přídavek na dítě. Táta se deset let stará o nemocnou babičku a mamka je učitelka. Sedm stovek měsíčně se hodí.

Nechodíme do restaurací a na dovolené u moře jsme byli s rodiči jednou.

Přivydělávám si za každou cenu, jako uklízečka, zpěvačka, barmanka, telefonní operátorka, au-pair, asistentka, portrétní modelka nebo kosmetička.

Na vysoké vyžívám z tisícovky měsíčně. Kupuju si tramvajenku. Rohlíky. Obědy v menze. Oblečení v sekáčích ve výprodeji za třicet korun. A občas pozvu kluka na rande. Mám svojí hrdost. A platit za sebe nenechám. Příliš často.

Když začnu pracovat v ordinaci, nesmírně se mi uleví. Konečně nemusím šetřit. Učím se utrácet za smysluplné věci, dávat dýžka v restauraci nebo přispívat neziskovým organizacím.

Obdivuju altruisty, humanisty, influencery, kteří pomáhají, kde se dá.

A řeším vnitřní dilema. Jsem spokojená s děťátky na mateřské a vrtání mi nikam neuteče, nebo se chci co nejdříve vrátit do práce, abych se mohla zlepšovat ve své profesi. A jak moc chci pracovat? Není lepší žít svůj bezvýznamný život irelevantního ananasu a filantropii přenechat schopnějším filantropům?

Už jen to, že nad tím můžu přemýšlet, znamená, že se mám opravdu dobře.

Mám vše, co jsem si kdy přála, ale…

Utekl další rok od doby, kdy jsem se mamce vyklubala z bříška. A nemůžu se zbavit klišé a patosu. Derou se z mé hlavinky skrze údery do klávesnice.

Mám všechno, co jsem si kdy přála.

Díky náhodnému štěstí.

Díky výchově mých rodičů.

Díky tomu, jaká jsem.

Díky Michalovi.

Díky mým dvěma tvorečkům.

V prvním případě je doma veseleji.

Za ten rok ale nejsem o moc chytřejší.

Mám opravdu vše, co jsem si kdy přála?

Ano i ne.

Nejen, že jsem dítě štěstěny a irelevantní ananas.

Jsem i hamounek.

Hamounek plný vděčnosti.

Jsem tak nekonečně vděčná, že nad takovými věcmi můžu přemýšlet.

Pak se přikloním k trendu podle toho, koho sleduju na Instagramu. A pro jistotu si vytisknu svoji hvězdnou, limitovanou edici triček.

Zrcadlí mé ambivalentní pocity.

A jaký nápis nosíte Vy?