Ke psaní blogu mne inspirovala Veronika Hurdová, maminka tří dětí, které ve třetím měsíci třetího těhotenství zemřel manžel.

Přišla mi, stále mi přijde. Ohromně cool. Ohromně sama sebou. Baví mne její myšlenky. Baví mne, že se dělí o své názory na knížky, kterých čte spousty. Baví mne, jak píše. Trochu jsem se v ní viděla, se svojí potřebou. Ťukat do klávesnice a objevovat svět. A ona mi svým psaním pomáhala s mými strachy.

Když se mi narodil Michálek, sledovala jsem tehdy také další maminku, blogerku Míšu Kněžkovou, doktorku, která psala a stále píše o cestování s dětmi, o knížkách, které kupuje svým dětem, o věcech, které kupuje svým dětem. Krásně je fotí a dělí se o svůj život online.

A tak jsem na mateřské také začala.

Psát. Fotit. Kreslit.

Nikdy jsem neměla pocit, že bych sdílením myšlenek a fotek své rodiny komukoli z nich mohla ublížit. A stále si to nemyslím.

Vždy jsem naopak cítila, že to, že si čtu o životě druhých mi dává víc než bere.

Líbilo se mi, že mohu snadno sdílet svůj život s naší rodinou, posílat reportáž z dovolené tátovi, fotky dětí své tchyni.

A to aniž bych trávila čas na sociálních sítích, plnila feed dalšími útržky ze svého života pro přátelé, které sama nesleduji.

Chtěla jsem tvořit na své platformě. Přesně podle sebe. Kreativně se vyjadřovat svým způsobem bez omezení.

A také jsem si říkala, že píšu pro své děti. Aby si jednou mohly přečíst, jak své mateřství vnímám. A jak je mám ráda.

Jak mám ráda Michala.

Jak mám ráda svůj život.

Ale možná také ne. Možná to nejsem já. Terka Blogerka. (to je tak super, jak se Terka rýmuje s každou blbinkou)

Možná. Nemusím ukládat krásné fotky svých dětí na úložný disk. Protože se jednoho dne pokazí, jako ten Veroniky Hurdové, když přišla o všechny své vzpomínky na manžela.

Ani ty fotky nemusím nahrávat na svůj webhosting.

Možná si nemusím na blog zálohovat myšlenky z knížek, které mne v životě potkaly.

To, co je podstatné si pamatuju nebo mám vryté hluboko pod kůží…

Možná už nemusím psát o lásce, protože ji vnímám všude kolem.

Možná nemusím psát o vděčnosti. Protože TEĎ jsem vděčná a texty ani vzpomínky k tomu nepotřebuju.

Mám pocit, že se ani nepotřebuju fotit. Protože vím, že jsem. Taková jaká jsem. Taková, jak se chci vnímat.

Dokonce už vím, že jsem chytrá a úspěšná. Že tak sama sebe beru. Protože se tak cítím lépe. Trvalo mi to 31 let. Ale i to už jsem se naučila.

Rozumím tomu, že dokážu být spokojeně šťastná.

Sama.

Ve dvou, ve třech, ve čtyřech, v pěti.

Už téměř půl roku tu svoji spokojenost, vnitřní naplnění a štěstí vnímám každý den.

A kupodivu o tom nepotřebuju psát.

Už ani nepotřebuju psát o věcech. O tom, jak se bez nich obejdu, ani o tom, že je mám.

Nemám nyní potřebu sdílet písmenka na svém blogu.

I když krásných fotek z našeho života mám v telefonu víc a víc.

Pro radost si nyní tvořím instagramový profil. S líbivými videi, fotkami a slovy. Baví mne ty čtverečky a možnost jedné jediné věty. Tak jako mne na blogu bavilo psát dlouhé články a fotoreportáže.

Svůj život (nejen) díky Instagramu vnímám skrze fotky, obrázky, texty. Jako kontinuum barevné krásy.

Výhled na západ slunce na sídlišti skrz žaluzie. Je stejně krásný jako východ slunce nad mořem.

Výlet do Stromovky a na oběd do restaurace, ve které jsme jak doma, je stejně krásný jako putování do kráteru sopky na ostrově a tradiční jídlo v místním podniku.

Jednoduše jsem pochopila.

Že můj život je přesně takový, jaký si ho udělám ve své hlavě.

Jaký si ho udělám teď.

A momentálně to sem nepotřebuju sdílet. Nepotřebuju psát.

Nepotřebuju být inspirací pro druhé.

S tátou si raději vyměním pár slov.

Fotky dětí teď posílám tchyni na messengeru.

A prostě jsem jen ve své hlavě. Ve své naivní bláznivé bublince.

Baví mne ten proces, prsty, které se dotýkají klávesnice, bílá písmenka na černých čtverečkách, zvuk, který klávesnice vydává. Pořád mne to baví.

Ale chvíli si dám pauzu. Nebo si budu psát takzvaně do šuplíčku, aniž bych klikla na tlačítko PUBLISH. Protože proč.

Uvidím, za jak dlouho budu mít zase potřebu skrze písmenka a fotky sdílet sama sebe.

Možná je to jen další krize kreativity, když vidím, co ta umělá inteligence umí.

A kdoví, jestli další článek napíšu já nebo ona.

Kdo to pozná.